"
Tváří v tvář prázdnému plátnu jsem pocítil určité znejistění. Bylo to jako stanout před neznámem – čistá plocha, která čekala na první tah štětcem, a já si nebyl jistý, kde začít, jak vůbec uchopit ten proces, co vlastně chci zachytit. Byla to směs respektu, zvědavosti a jemné nervozity. Ale ve chvíli, kdy jsem dostal do ruky paletu s pečlivě připravenými barvami, vedle ní kvalitní štětec a pár rychlých, ale názorných rad od lektora, jako by se cosi zlomilo. Váhání ustoupilo stranou a já se nechal vést intuicí a barvami.
Začal jsem malovat a brzy jsem se dostal do proudu – ztratil jsem pojem o čase, soustředění nahradilo nejistotu. Obrazy a tvary se začaly rodit téměř samy, jakoby přirozeně. V jednu chvíli jsem se obrátil na lektora s otázkou: „Jak mám udělat les? Jak se vůbec maluje něco tak složitého a přitom známého?“ On se jen usmál, podal mi konkrétní odstín zelené, ukázal jednoduchý pohyb štětcem a řekl: „Zkus to takhle.“ Napodobil jsem jeho gesto, trochu nejistě, ale s nadšením. „Jo, to máš pěkný,“ pochválil mne. A bylo to.
Z původního váhání se stalo pohlcení. Z neznalosti vznikla radost z tvorby. V takových chvílích si člověk uvědomí, že nepotřebuje být profesionální umělec, aby zažil sílu výrazu a radost z tvoření. Stačí odvaha začít.
